30. 04. 2015, 19:36

TIMO K. MUKKA – Země je hříšná píseň (Maa on syntinen laulu)

První novela spisovatele Tima. K. Mukky vydaná v roce 1964 zavádí čtenáře do finského Laponska po druhé světové válce, ale zdá se, jako by se čas v tamních končinách zastavil už před desítkami let. Koloběh roku se točí kolem rybaření a zimního svážení dřeva z lesa. Lidé žijí v uzavřené komunitě, ponořeni do svých vášnivých a zároveň nemilosrdně chladných vztahů. Odříznuti od zbytku modernizujícího se světa, obklopeni drsnou přírodou a sluncem, které v zimě na několik měsíců mizí ze světa.

aeb451dda5_96107215_o2

Asi je zbytečné opakovat, že číst nějakou národní literaturu vždy znamená obrovský náhled do kultury, zvyků a mentality. Mukkův pohled na Laponsko vám neukáže idealizovanou krajinu a vysněný soulad s přírodou, který je samozřejmě také jednou z možností nahlížení na pro nás exotický kraj. Mukkův příběh představuje lidi, kteří místo vody pijí jen kávu a tvrdý alkohol, o večerních zábavách vytahují nože, kterými poznamenávají sousedům záda, a rodinné vztahy bývají poněkud napjaté. Své místo ve světě si nevybrali, nýbrž do něj byli osudem vrženi a nezbývá jim než bojovat, dokud nepřijde smrt. Sex a alkohol je jediné povyražení, které si mohou dopřát, některé osoby však stáhne pod hladinu.

Dějová zápletka se odvíjí od příběhu mladé dívky Martty, která se začátkem svého sexuálního života otěhotní, aniž by byla otcem dítěte zaopatřena. Rodiče vztahu nepřejí a Marttina láska končí nešťastně, přičemž je nucena čelit pomluvám a odsuzujícím pohledům sousedů.

Kniha byla ve své době kvůli pohnutým sexuálním vztahům a naturalistickým obrazům přijata značně rozporuplně, ale dnes bývá zařazována mezi klasická díla.

Z originálu Maa on syntinen laulu do češtiny přeložil Jan Petr Velkoborský. Vyšlo v nakladatelství Ivo Železný, 1993 ve svazku společně s novelou Píseň o dětech Sipirje.

Podle knihy byl v roce 1973 natočen stejnojmenný film.

Ukázka:

Toho samého večera se přihodilo, že do Poutovic stodoly, kde odpočívalo v koutě na lavici Kulkuriho tělo, vlezla tlupa mladých chlapců. Hannes, kudrnatý synek Ainy Liinunkorpiové, se odvážil nadzvednout deku, kterou byl nebožtík přikrytý. Chlapci se hrozně vyděsili, když spatřili obličej mrtvého Kulkuriho, na němž po odchodu duše z těla vyrostly dlouhé štětiny. Jedno oko zůstalo otevřené, neživě civělo na zčernalé stropní trámy stodoly.

 

autor článku: Zuzana Vorlíková