6. 05. 2015, 18:48

MIKA WALTARI – Cizinec přichází (Vieras mies tuli taloon)

Novela odehrávající se na finském venkově v první polovině 20. století patří k Waltariho vrcholné tvorbě předválečného období.

Příběh líčí vztahy mezi čtyřmi lidmi žijícími na samotě statku. Žena, která má bláznivého, zbabělého a alkoholického manžela, sama je uzavřená a svůj smutek zahání těžkou prací. Starý poctivý muž Herman, jenž cítí, že se jeho život blíží ke konci. A nově příchozí čeledín Aaltonen, který utekl na venkov před stereotypem městského života a prací ve fabrice.

img_325014_orig

V příběhu je výrazný symbol jara, návratu života do přírody a zároveň příchodu Aaltonena, který dokáže chladné ženě vrátit city, stejně jako slunce dokáže rozehřát zmrzlou půdu. Krátké léto je pak dobou, kdy i do ztichlého stavení plného mrzutých vzpomínek přichází náznak radosti ze života a zábrany mezi Aaltonenem a ženou mizí. S koncem léta se však znovu vrací strach, starý Herman cítí, že léto bylo jeho poslední a podzim mu přinese smrt. Žena čeká s Aaltonenem dítě a zdánlivě šťastni plánují společnou budoucnost, přes všechny zdary však podvědomě cítí, že na ně čeká hrozba. Hrozba v podobě psychicky narušeného muže, žijícího v zadní komoře. Jak milostný trojúhelník uprostřed finských polí skončí, si přečtěte sami.

Kniha má svůj osobitý styl a rytmus, kterým plyne každá věta. Poetické obrazy krajiny doprovází úskalí lidských životů. Některé popisy jsou zdůrazňovány až nadmíru, například že žena má tvrdé a pracovité ruce, avšak krásné, ale po chvíli si si čtenář uvědomí, že i toto zapadá do rytmu knihy a do koloběhu roku.

A zase tu byl jasný, bezvětrný den s neuvěřitelně vysokou, čistou oblohou. Pole byla šedohnědá hlínou a žlutá strništěm a z domů ve vsi stoupaly sloupy kouře do stále chladnějšího vzduchu. Na polích se houfovaly vrány a vysokým nebem se rozléhal křik stěhovavých ptáků. V podvečer vyšli všichni tři, Aaltonen, Herman a žena, na dvůr a žena v tiché pýše položila před zraky starého hospodáře ruku na pevné rameno svého čeledína. Stáli mlčky, dívali se na pole a na nebe, na vesnici pod sebou, na ztemnělé koryto řeky mezi poli a všichni tři prožívali tichou radost hospodáře po dobrém roce. Strach z budoucnosti je v tu chvíli netrápil, jejich srdce naplnil šálivý pocit jistoty – že tak to bude už napořád, neboť tak to bylo dobře.

Finský originál vyšel roku 1937, český překlad Jana Petra Velkoborského v roce 2005. Na novelu navazuje volné pokračování s názvem Dohra (Jälkinäytös), originál vydaný 1938.

autor článku: Zuzana Vorlíková