26. 01. 2016, 14:44

Mrzout (Mielensäpahoittaja, 2014)

Jméno Dome Karukoski je fanouškům současné finské kinematografie pravděpodobně dobře známé. Kromě jeho nejnovějšího filmu Mrzout už se čeští diváci mohli seznámit s jeho tvorbou například ve snímcích Lví srdce (Leijonasydän), Laponská odysea (Napapiirin sankarit) nebo Zakázané ovoce (Kielletty hedelmä). Tentokrát byl film inspirován stejnojmennou knižní předlohou, jejímž autorem je Tuomas Kyrö a která se ve Finsku stala bestsellerem.

large_1408005739

Zápletka příběhu je vlastně velmi jednoduchá: starý muž si ve sklepě zvrtne kotník a musí na terapii do Helsinek. Z venkova je to dlouhá cesta, a tak se domluví, že víkend stráví v domě své snachy a v pondělí si ho přijde vyzvednout domácí ošetřovatelka. Ovšem i tak krátký čas mu stačí na to, aby svou snachu rozžhavil doběla a málem svému synovi rozvrátil manželství. Nakonec se ukáže, že je důležité naslouchat. A zkušenosti může získat nejen syn od otce, ale i otec od syna…

Na povrchu je Mrzout komickým příběhem o starém muži, kterému nic není dobré a který s nevyčerpatelnou energií svým pesimismem a kritikou otravuje život i všem okolo. Naštěstí příběh obsahuje víc než jen to a při hlubším zamyšlení zjišťujeme, že se dotýká několika velmi aktuálních a zároveň nadčasových témat.

Jedním z nich je například rozdíl mezi generacemi a vztah k minulosti. Mrzout je ten typ člověka, který si v 70. letech koupil své první auto (po tom, co dva dny čekal na autobus, jehož linka byla zrušena roku 1964). O auto se pak dokonale stará a udržuje ho pojízdné dalších 40 let. Typ člověka, který celé pole raději obdělá ručně sám, protože není nad dobře odvedenou práci. Který raději topí dřevem v kamnech, protože elektrické topení je drahé a nepraktické. Který si i na víkend přiveze vlastní povlečení a dokonce brambory (samozřejmě vypěstované na vlastním poli) a který nechápavě kouká na napuštěnou vanu s vířivkou, když se celý život byl zvyklý mýt jen v sauně.

Jak to dopadne, když takový člověk má strávit víkend v domě, kde žena vydělává víc než muž a je svou paní? Kde žena řídí velké auto, stará se o tři děti a uzavírá mezinárodní obchody? Kde všechno je na elektřinu, dálkové ovládání a i na čištění okapů se volá odborník? Můžete si být jisti, že nic nezůstane na svém místě. Ovšem změna do života přináší svěží vítr a ten je někdy potřeba. Také je někdy potřeba si od srdce zakřičet a dědkovi od plic říct, že je starý vůl. Nevěřili byste, jak se vám potom uleví. (Nepříčetný Fin ale jinak existuje nejspíš jenom v pohádkách.)

Osobně mě ve filmu zaujala i postava syna, který je jakýmsi prototypem současného, promiňte mi to hodnocení, poněkud změklého Fina. Jistěže nechci, aby všichni muži byli macho, agresivní siláci bez kouska citu, ale tohle se mi zdá jako opačný extrém. Křehké vyhublé tělo, přísné vegetariánství, strach před vlastní manželkou, několik doktorátů z univerzity, ale nakonec je rád, když aspoň umí nastartovat motorovou pilu… Těžko si představit, jak by se někdo takový mohl za zimní války postavit přesile rudé armády, to by Finsko nejspíš nevydrželo ani ty tři měsíce. Jistě, i takový muž má své kvality (například kulinářské schopnosti), ale mám pocit, že společnost, kde je většina mužů takových, není dlouhodbě udržitelný stav.

Co říci závěrem? Ačkoli se jedná o komedii (a ve filmu opravdu je několik velmi úsměvných scén), je nutno si přiznat, že se příběh dotýká i několika palčivých problémů a osudy některých postav jsou ve své podstatě hluboce tragické. Nakonec snad nejlepší na celém filmu je pohled na nádherný podzimně zbarvený finský les, který se utápí v ranních mlhách, a srdce nejednoho diváka v tu chvíli pocítí velmi silný suomi-ikävä.

autor článku: Dominika Střížková

obrázek: http://www.elavienkuvienteatteri.fi/