4. 08. 2017, 16:57

Je „typicky finské“ vlastně „typicky protestantské“?

Tento rok slavíme hned dvě velká výročí – 100 let finské nezávislosti a také 500 let od Lutherova slavného vyvěšení tezí na dveře kostela ve východoněmeckém Wittenbergu. Přátelé, kteří jsou ve Finsku, mě zásobují těmi nejbizarnějšími fotkami výrobků s motivem Suomi100 a vtipkují, že „na protest“ budou po Finsku chodit s plackami s nápisem Luhter500. Takže není divu, že jsem podvědomě začala mezi těmito tématy hledat souvislosti.

Navíc jsem s naším finským lektorem, který je nevěřící, strávila asi hodinu v katolickém kostele a vysvětlovala mu všechno o zpovědi a kultu Panny Marie. To mě donutilo přemýšlet nad tím, do jaké míry mohla jiná víra – protestantská – ovlivnit Finsko, jeho kulturu a mentalitu tamějších lidí. S touto otázkou jsem se na něj proto obrátila a chtěla jsem po něm pohled člověka, který svoje okolí zkoumá, protože vím, že mezi takové lidé patří. I když je namístě přiznat, že toto téma je poněkud obsáhlé, pokusím se v následujících odstavcích nastínit několik hypotéz, proč jsou Finové v důsledku svého protestanství takoví, jací jsou.

Na začátek ale ještě několik faktů. Předpokládám, že jako správní fanouškové Finska máte dostatek informací o tom, jak tato země nebyla nezávislosti, ale na začátek možná není na škodu si něco říct o Martinovi Lutherovi a reformaci jako takové.

Tento mnich působil v 16. století v Erfurtu, v dnešní německé spolkové zemi Duryňsko. 31. října 1517 vyvěsil údajně jeho žák Philipp Melanchton na dveře kostela ve Wittenbergu 95 tezí, jejichž cílem měla být reforma církve. Latinské slovo „reformatio“ znamená návrat do původní podoby, znovuvytvoření, ale také obnovení. Právě o návrat k původním cílům církve a obnovení jejího tehdejšího stavu usilovaly Lutherovy kritické teze. Trnem v oku mu bylo zejména kupování odpustků, běžná praxe církve. Tak jednoduše Bůh přece odpouštět nemůže, mínil Luther a tím založil náboženské hnutí, z něhož se později zrodily další konfese. Jeho učení se nazývá protestantismus – tento termín, původně politického charakteru, pochází právě od slova „protest“ – nebo luteránství a je odnoží katolicismu. Věřící jsou označování jako protestanté, luteráni nebo také evangelíci.

Lutherův protest vyvolal hnutí a touhu po změně nejen v německých zemích, ale také v celé Evropě, mezi jiným i ve Skandinávii. Do Finska a Švédska se jeho učení dostalo prostřednictvím švédského panovníka Gustava I. Vasy. Od katolicismu se protestantismus liší zejména tím, že se opírá pouze o Písmo Svaté jako o jediný zdroj pravdy a učení, čímž popírá církevní tradici jako další zdroj. Protestanté chtěli odstranit všechny katolické kulty, tudíž neuctívají svaté do takové míry jako katolíci. Nejzřetelněji je tento rozdíl vidět na postavě Panny Marie, která v katolicismu hraje důležitou roli, ale v luteránství je naopak upozaděná. (Tuto skutečnost jsem si uvědomila zejména tehdy, když jsem s naším finským lektorem strávila asi půlhodiny před sochou Panny Marie.)

Pokud se na vlivy protestantské víry na Finsko, jeho kulturu a mentalitu jeho obyvatel podíváme z perspektivy několika století, lze říci, že odtrhnutí od katolické tradice ve Finsku ve značné míře přispělo k sekularizaci a rozvoji individualismu, který je typický pro kulturu Severu. Tím, že se rozpadla stará katolická hierarchie, ve které je nejvýš Bůh, poté církevní představitelé a až pak běžní lidé, se kromě individualismu dostávala do popředí i demokracie. Pokud jsou si všichni lidé před Bohem rovni, jsou si rovni i mezi sebou. Ve Skandinávii na cestě k demokracii a sekularizaci však svoji roli sehrály i jiné faktory, jako například odlehlá geografická poloha či prastará tradice, že jednotlivé oblasti, osady a města zodpovídají samy za sebe a mají vlastní vládu, nezávislou na církvi.

Samostatnou kapitolou reformace je překlad textů svatých do národních jazyků. To přispělo nejen ke vzniku spisovné finštiny, ale také ke vzniku prvních písemných děl psaných v domácím jazyce. Jak určitě mnozí víte, Nový Zákon do finštiny přeložil Lutherův a Melanchtonův žák, teolog, básník, tvůrce spisovné finštiny a „otec finské literatury“ Mikael.  Agricola v 16. století. Od něho pochází i první tištěná finská kniha, slabikář a učebnice katechismu ABC-kiria. Protestantismu tedy Finsko vděčí nejen za kultivaci jazyka, ale také obyvatelstva. Vznik spisovné finštiny a rozvoj vzdělání totiž posléze znamenal, že hodnota běžného lidu stoupla a také se postupně prosadila i myšlenka, že by obyčejní lidé mohli mít vliv na dění kolem sebe. Tím se opět dostáváme k posilování a rozvoji demokracie.

Ačkoliv se změny samozřejmě děly pomalu, obecně lze říct, že postupně proměňovaly i finskou společnost a její postoj k církvi. Ve Finsku patří 72 % obyvatel do církve, i když je namístě přiznat, že pro většinu běžná neděle návštěvu kostela nezahrnuje. Pouze 29 % Finů považuje víra za důležitou. Nicméně je ve finské společnosti patrná soudržnost, myšlenka, že my všichni jsme církev, a tedy o jejích věcech i smíme rozhodovat. Na rozdíl od časté rétoriky katolíků není církev institucí, která by byla přístupná pouze pro „vyvolené“ a ve které by platily vlastní, na vnějším světě nezávislá pravidla.

Dalším typickým rysem nejen finského protestantismu je přesvědčení, že víra je věcí osobní. V luteránství věřící mezi sebou pro kontakt s Bohem nepotřebují prostředníka (kterým je v katolicismu kněz), a proto je úloha mše svaté a samotné církve spíše druhořadá. Také byste v severních zemích stěží našli puristické věřící.

Jedním ze základních kamenů křesťanské víry je víra v dědičný hřích, která vede věřící k popírání sebe sama. Ve Finsku to znamená i jakousi nenáročnost, pokoru a skromnost tamějších obyvatel, schopnost vystačit si i s náhražkovým chlebem, bažinatou půdou a polomrtvými lesy, jak to známe z klasické finské literatury 19. století. To, že nám, milovníkům Severu, takováto přírodní scenerie připadá krásná, se laikům vysvětluje jen velmi těžce.

S luteránstvím a nenáročností je úzce spjatá i neotřesitelně pevná pracovní morálka, kterou je Skandinávie proslulá. Finové věří ve své autority, věří tedy také, že pokud odvedou dobrou práci, země bude prosperovat a fungovat v jejich prospěch.

Abych tedy odpověděla na otázku, zda je typicky finské vlastně typicky protestantské: Finsko je takové, jak ho dnes známe, do velké míry zajisté díky změně víry. Lze v něm spatřit mnohé rysy protestantských států, ale ty nejsou ostatně typické pouze pro Finsko. Domnívám se tedy, že na finskou mentalitu měla a také má velký vliv příroda, její podmínky a pro ně tak samozřejmé spolužití s ní.

 

autorka textu: Ivona Mendelová