6. 05. 2015, 19:11

MARIA PEURA – Na okraji světla (Valon reunalla)

Chamtivá řeka. Za jarního tání vždycky někoho spolkla. Jednoho roku si vzala školačku i s kolem a školní brašnou. Dalšího roku stáhla dva malé kluky, dvojčata. Ale nejvíc se mluvilo o jaru, kdy se řeka naplno rozběsnila a smetla domov důchodců. Celá vesnice tehdy pomáhala zachraňovat stařečky z ledových ker. A těla těch, které řeka stihla pohltit do svého černého chřtánu, lidé vytahovali z řečiště ještě na podzim. Chamtivá řeka. Nechtěla svou kořist vydat. Občas vyhodila tělo na vzdálený břeh, kde je nikdo nedokázal najít. Možná ji těšilo, když mohla překvapit osamělého rybáře tlejícím lidským úlovkem.
Já jsem se do jejích nástrah nenechala polapit. Věděla jsem, jak řeka smýšlí a kdy se ledy začínají hýbat. I ve spánku jsem slyšela, jak se s třeskotem otevírá první velká prasklina, a uměla jsem volit správné trasy. Nespadla jsem do díry smrti, třebaže řeka čekala, třebaže si mě označila polibky a čekala, že se podvolím a vyslyším její volání.
Volala mě. Milovala mě. Proto jsem se jí odvážila vzepřít.
Ti, které nevolala, slepě a zoufale skákali smrti vstříc, čekali, že v poslední chvíli jim někdo podá teplou ruku. Hřbitov byl plný sebevrahů. Mezi nimi i můj děda a strejda Erno….

Kniha Na okraji světla od finské spisovatelky Marii Peury je syrovým vyprávěním o dospívání v zapadlých laponských končinách. Časové rozmezí zhruba dvou let líčí zprvu dvanáctiletá Kristina, která žije na vesnici a volný čas tráví se svým klukem Karim a kamarádkou Pirtou. Touží poznat větší svět, než jsou jen jejich zapomenuté lesy a močály, záletní otcové, zoufalé matky a blázniví strýcové. Odtržení od zbytku světa, které s sebou nese život v těchto končinách, si tak kompenzují alkoholem, sexem, čicháním ředidla a častým zahráváním si se životem. Touží po tom, že jednou, tak jako mnozí, nastoupí do vlaku a začnou někde jinde lepší život.

Číst více…